Čtvrté pokračování vzpomínek pana Antonína Svobody * jak se žilo v Jiřicích v 30. letech 20.stol.

Jindy zase otec šel dozadu a jiný host uřízl krájený salám který vysel na hřebíku a pod ním byl nůž, salám se ještě hýbal když se otec vrátil, započítal přiměřenou částku a host nic nenamítal. Také různé drobné zboží jako jsou cigarety, čokolády i bombony se ztrácely. To se však v té době dělo, ponevadž zboží nebylo dostatečně zabezpečeno. V užívání měli rodiče celkem 6 místností, krámek který sloužil jako výčep, malá kuchyňka, šenkovna která se otevírala jen když přišlo  více lidí nebo v neděli, za ní byla malá ložnice, magacín ( skladiště ) a síňka. V ložnici kde se spalo bylo často zakouřeno, poněvadž se mohlo větrat  jen otevřením vyhlídky v okně. Někdy tam bylo přímo modro od kouře a tak jsem spal v kuchyni kde byla jedna postel zakryta tabulí. Přes kuchyň se však chodilo na toaletu a to také nebylo nic příjemného. V šenkovně nacvičovala mládež různé tance jako Českou besedu nebo jiné výstupy při kácení máje či věnečku. Také tam byl postaven kulečník na kterém se vhozením 1 kovové koruny mohlo 1/4 hodiny hrát. Ten když byl nový hrálo se na něm stále, jak jednotlivý hráči tak celé party a to byla opravdu veselá zábava. Před kulečníkem se také hrávala čamburýna jak se dříve říkalo " člověče nezlob se " a ta se hrála třeba na čtyrech stolech najednou. Ty vášnivější hráli karty, někteří pro zábavu jiní z touhy vyhrát. Hrál se maryáš, darda, ferbl, oko, cvik i šňops neboli 66. Jednou tam také hrála parta ferbla a jeden hospodář vyhrál dosti velkou částku peněz, druhý den když jsme jako kluci kopali na návsi míče, zeptal jsem se syna toho hospodáře co dělá tatínek a on mi odpověděl, že ještě spí a maminka žehlí peníze. On totiž co vyhrál vždy zmačkal a nastrkal do kapes. Také k nám často chodili žebráci nebo flašinetáři a oni vždy otci prodávali chleba co vyžebrali po vesnici, poněvadž jim dával každý něco jiného, někdo peníze, jiný chleba, vajíčko nebo buchtu. Otec to vždy odvážil a dal jim za to tu cenu co stál chleba. A již znal ty ktëří měli chléb v čistém bílem pytlíku tak jej vždy okrájel a ten jsme si drobyli do bílého kafe. On byl opravdu dobrý, poněvadž tenkrát skoro každá hospodyně pekla chleba sama. A s tím odpadem krmil otec králíky. Také chodívali po vesnici šumaři, to byla parta muzikantů kteří u každého čísla hrálI nějakou písničku. Mému otci hráli vždy jeho oblíbenou " Hřbitove, hřbitove zahrado zelená " On je vždy pozval dovnitř a tam je pohostil. Nejvíce lidí se sešlo vždy ve středu když byl v Humpolci jarmark, to bylo všude plno. Ráno každý spěchal jak chalupník tak sedlák s nějakým zvířetem do trhu. Většinou se chodilo pěšky a vodily se krávy, telata, jalovice, koně i hříbata a na vozech zase selata, kozy, husy a různá drobná drůbež. A tam se handlovalo, prodávalo, slevovalo nebo zas přeplácelo jak bylo potřeba. Tam se koupilo všechno co bylo potřeba v hospodářství. Bylo tam spousta krámů s perníkem, cukrovím, ovocem stánky kde se prodávali boty, dřeváky, pantofle, různé pracovní oblečení, šátky pro ženy, brusiči a prodavači nožů, také koňský řezník který prodával čerstvou uzeninu. Tam bylo vždy nejvíce omladiny, poněvadž ta uzenina byla poměrně laciná a mladí lidé neměli v té době mnoho peněz. Také tam prodávalo své zboží několik gránů. Gráni byli slovenští a maďarští občané kteří nosili své zboží ve zvláštním koši  na břiše upevněném kšandou na krku. V koši se našlo spousta různého zboží, tužky s kukátky, nože, peněženky, hřebíky, zrcátka, pohlednice a ještě mnoho jiných lehkých věcí, to proto, aby to na krku neměli těžké. S těmi to obchodníky se muselo smlouvat, oni třeba požadovali za nůž 10,- Kč a smlouváním jej prodali za 4,-Kč to proto, že měli samé partiové zboží.