Páté pokračování vzpomínek pana Antonína Svobody

V poledne když se jarmarečníci vraceli domů mnoho se jich zastavilo v hostici. Skoro před každou hospodou byl na pevno přidělán dřevěný rám a na něm upevněno několik železných kroužků do kterých se přivazovala zvířata která se vodila z trhu. Tam se každý kdo koupil chlubil svím zvířetem. Kdo prodával na trhu krávu ráno ji nedojil, aby měla větší vemeno a v poledne ji bylo nutno podojit. Proto jsme vždy ve středu o trhu měli doma plno mléka jak matka musela koupené krávy vydojovat. Vždy když se sejde více lidí pohromadě vypravují  se různé životní zážitky. Jednu takovou příhodu která se přihodila jistému mlynáři si dodnes pamatuji. Jel do města s koněm zapřaženým v bryčce, jelikož měl žízeň postavil povoz před hospodu a šel si vypít pivo. Kůň byl nepokojný a postavil se na chodník právě ve chvíli když kolem procházel četnický strážmistr který vešel do hostince a ptal se čí je to povoz. Mlynář povstal šel ven, aby koně vrátil na silnici a četník se jej ptal kde má od vozu pacholka.On se tak na něj zadíval a vtipně mu odpověděl, že všechny pacholky vzali do státní služby a on nemůže žádného sehnat. Ještě se musím vrátit k té obecné škole a něco o ní napsat. Když jsme chodili do 2 třídy měli jsme učebnu vedle bytu pana řidicího. On vždy v poledne nás seřadil na chodbě a sám se díval na hodinky a čekal až padne určená hodina tak zazvonil na zvonek. V té chodbě u přivřených dveří do kuchyně jsme se strkali a každý chtěl čichat vůni která se odtud táhla. Někdy z buchet, jindy z masa, ale každý den to příjemně vonělo. Já jsem vždy o svačině händloval s klukama ze samot namazaný domácí chleba za vypečené houstky a každý jsme si pochutnali. V té době se ve vesnici nacházely dva parky. V tom dolním byl pomník padlích vojáků za 1 světové války a v tom horním boží muka. Tam jsme vždy při ručních pracech chodily zametat pěšinky a kopat drny. Ten horní byl zvlášť udržován  a šlechtěn. Každý rok zahradník přistřihoval okrasné keře ( prskavky ) kolem pěšinek jak jsme jim říkali, nikdo se tam nesměl honit a zbytečně šlapat trávu. Byl obehnán drátěným plotem a místní policajt honil každého kdo tam dělal neplechu. Jeho poviností také bylo každý den o 21 hodině  zamknout dvoje železná vrátka  a ráno je zas otevřít. Je to opravdu škoda, že tak hezky udržovaní park je dnes zničen a v budoucnu to dá mnoho práce jej obnovit. Naproti tomu se však mnoho věcí změnilo k lepšímu. Například pod kostelem se nacházel rybníček do kterého tekla samá močůvka, po vybudování kanalizace se rybníček zavezl a dnes na tomto místě stojí krásná prodejna Jednoty. Všechny silnice jsou vyasfaltovány a udělány chodníčky. Je postaveno mnoho soukromných vilek, domků a několik bytových jednotek od JZD. Dříve byl okolo kostela hřbitov a okolo stráně s kterých se lyžovalo a sáňkovalo. Dnes je vše vykopáno splanýrováno, postaven krásný taras a hřbitov je přemístěn za vesnici. Ten tam byl již za mých mladých let, ale tenkrát zeď a cementové sloupky stavěla firma jednoho soukromného stavitele z Humpolce který šidil maltu jak mohl, dával málo vápna i cementu a tak se během několika let  zdivo i sloupky rozpadly. Nyní MNV  v akci "Z" vybudoval krásný nový drátěný plot s podezdívkou a parádní vrátka. Dříve také když bylo největší sucho musela se voda nosit ze vzdálenosti 100 metrů ze studánky na zalévání hrobů, proto byl pramen který tekl do studánky sveden do studně na hřbitově a teď je tam vody až přetéká ( v současné době je přepad ze studny sveden do obnovené studánky pod hřbitovem). Je nově opravena škola, vystavěno nové pohostintví s tanečním sálem. Každý si upravuje své domky a prostředí kolem nich. Když ale jdete dnes navečer po vesnici potkáte venku málo lidí. V každém okně svití namodralé světlo televize a lidé pěstují bačkorovou kulturu. Dříve bylo na vesnici mnohem více lidí, poněvadž hospodaření tenkrát bylo docela jiné než dnes, ( mnohem pracnější ), ale jen se sešeřilo již bylo slyšet harmoniku a zpěv. Na návsi se hrála kopaná, u hasičské cvičírny  jsme jako děti hrály různé hry, buď s míčem nebo na honěnou. O dlouhých zimních večerech se nacvičovala divadla které hrála jak starší generace tak děti, které hrály většinou pohádky. Bylo to tenkrát těžké živobytí, ale snad ta chudoba ty lidi zbližovala, že drželi všichni pohromadě. Jako děti jsme se předháněly kdo příjde z jara první do školy bos, ten potom stoupl u ostatních v ceně neb byl nejvíce otužilí. V zimě se chodilo většinou v podšitých punčochách  a ve dřevácích  nebo pantoflích které ještě byly okovány zůznýmy hřebíky, aby jsme se na klouzčce nevozili a dřeváků neubývalo.To se tenkrát muselo šetřit na všech stranách když se chtělo něco nového pořídit.