Sedmé pokračování vzpomínek pana Antonína Svobody * rok 1943 * 1945

Jeden hospodář sehnal několik pytlů odpadu z Jihlavské tabačky, zase jen za máslo a vždycky nějaký tabák na sítu přesál, aby mohl vášnivé kuřáky obdarovat. Jaký byl pohled na rozjařené oči kuřáka při balení té cigeretky nelze ani vypsat, to se muselo prožívat. Když tabák na balení cigarety došel, přišlo na řadu lepení briket z prachu který zbyl a kouřilo se to v dýmkách nebo v lulkách, jak to chutnalo nevím já jsem to nezkoušel. Byla to tenkrát těžká doba a dalo by se o ní popsat mnoho papíru.. Potom přišel rok 1943 a já jako ročník 1924 jsem byl totálně nasazen do letecké továrny "Avia " Čakovice. Bydlel jsem u tety na Smíchově a každý den jsem jezdil tramvají do Vysočan a potom po 200 schodech na Krocínku a odtud autobusem do Čelákovic. Pracovalo se tenkrát od 1/2 7 do 18.30  a to i v sobotu, to je 72 hodin týdně. V této továrně kde pracovalo několik tisíc lidí byly zastoupeny všechny vrstvy obyvatel totálně nasazených. Dojíždělo tam mnoho dělníků ze vzdálených míst až také z Loděnic za Karštejnem, těm trvala pracovní den od 1/2 4 do 21.30 hod. a většinou si každý nosil konvičku a kastrůlek s jídlem. Velké pece na ohřívání jídel byly plné, málo kdo chodil na obědy. Ve skladě kde nás pracovalo asi 25, bylo vše co se na výrobu letadel používalo. Velice lituji toho, že jsem nezáchránil kroniku jistého Piskáčka který celou napsal ve verších od počátku jeho předvolání na pracák až po tříleté působení v " Avii " . Od roku 1944 se mnoho zboží decentralizovalo do opuštěného Červeného mlýna k Mělníku. Na zpáteční cestě jsme na polích nebo po domech nakupovali různou čerstvou zeleninu a přenechávali jsme ji spoludělníkům, poněvadž v krámech bylo vše na lísky a ještě málo. Když nás chytla hospodářská kontrola která tenkrát řádila po silnicí, neměla právo naše auta prohlížet, stačilo ukázat  auzvail ja se dříve říkalo průkazu který umožňoval vstup do továrny. Konec války jsem prožíval již doma, poněvadž jsem několik měsíců před tím ( jako byl nemocen ) abych nemusel pracovat pro říši. Musím napsat jednu příhodu kterí mě i mému otci mohla být osudná. Když kolem našeho domu který stojí u státní silnice ( Humpolec - Želiv  pod kopcem Petrovák ) valila kolona za kolonou německých okupantů, někdo z protějšího lesa na ně vystřelil. Opakovaná palba zapálila protější dům který nesměl nikdo ani majitel hasit, třeba že tam měl manželku a děti. Když palba utichla šel jsem se podívat na sinici co se děje a ani jsem si nevšiml, že otec jde za mnou. Po kraji silnice se válelo spousta patron, otec jednu sadu do pušky sebral a jeden němec z náklaďáku na nás něco zakřičel a namířil samopal, Otec však ducha přítomě přiskočil k druhému osobnímu autu a patrony jim podal, to nás oba zachránilo, poněvadž 3 km od nás na silnici do Vitic přišlo o život 6 nevinných lidí které němci zastřelili když na ně někdo vystřelil. Silnice byla tak přeplněná ustupující armádou, že auta jela dvěma proudy vedle sebe a proti nemohlo nic jet. 

        Volně upravil Svatopluk Veroněk knihovník.